Černá růže

27. února 2009 v 11:05 | Gaasu-senpai |  Kapka poezie
Takové zamyšlení: By Reneesme alias ME
Stejnak nedofám, že to budete číst, páč je to dlouhý xP
Hodiny odbyly půlnoc.
Bum....Bum...Bum. Dvanáckrát za sebou.
Nervózně jsem se otočila. Z toho zvuku mi třeštěla hlava a srdce se mi nejspíš chtělo prodrat zkrz krudník ven.
Nenáviděla jsem tyhle noci. Noci, kdy svítil obrovitý kulatý měsíc, mě přímo do oken. Noci, kdy jsem nemohla oka zamouřit. Noci, kdy jsem chtěla někdo jiný a jinde.
Kolem měsíce byl světlý kruh. Jinak bylo nebe černé jako vždy. Černá barva. Barva, která mi byla poslední dobou velmi blízká.....Černé svědomí. Čern duše. Tmavé kruhy pod očima od probdělých nocí.
Dříve jsem byla "člověk", jako každý jiný. Zábava, párty, kamarádi. Všechny tyhle věci byly nepostradaatelnou složkou mého dřívějšího života. Možn by teď ještě mohli být. Možná jsem právě mohla být na nějaké párty s lidmi, kteří mi poskytovali všechny věci, které si jenh může puberťácká holka přát. Ale všechno je jinak.
Můj pokoj, dříve světle modrý, teď zdobí barvy tmavé a chmurné. Zdi polepné plakáty též černé barvy s motivy lidí, kteří předávájí svůj život do rukou "boha". Okna zatemněná. Krom některých nocí. Nocí, kdy je úplněk. Pohled na ten kulatý zářivý předmět, mě uklidňuje a nutí, abych přemýšlela. Putovala se svými vzpomínkami zpět. Bolí to, ale já už si zvykla. Ten pocit, kdy nemůžu dýchat, neboť mi něco brání, jako kdyby mi někdo tlačil na plíce obrovskou silou a snažil se zarazit mi všechny kosti dovnitř mého těla. Pak se podívám z okna a žačnu uvažovat, co bylo tenkrát špatně. Ten pocit viny, beznaděje a smutku mě pořád svírá.....Nevšímej si toho. Uklidni se. Tohle se přeci děje vždycky.....Moje hlava přemlouvá tělo, aby zmírnilo tu bolest, ale ona jen narůstá.....Tohle není normální. Takhle jsme to nikdy necítila.....Byla jsme zvyklá na bolest, kterou jsem si způsobila sama, ale tohle.....tohle bylo něco jiného.
Byla jsme seběvědomá a pevně rozhodnutá stát si za svými cíli a sny. Moje přesvědčení, že to, co si myslím je správné, hraničilo až se surovostí. Někomu se nelíbilo jak se chovám nebo co dělám? Vrazila jsme mu jednu a on už neotravoval.
Chtěla jsem se lišit od ostatních, a tak jsem začala dělat věci, na které by moje rodina nebyla vůbec pyšná. Ale jak jsem tomu mohla zabránit? Kdyby se moje dominantní osobnost změnila, už bych to nebyla "já", ale někdo cizí.....slušný. Nechtěla jsem být........Nesnášíš přetvářku, he? Tak proč se směješ, když chceš řvát? Řekni jim, co si o nich myslíš. Řekni jim, že nejsou hodní tvé přítomnosti......ZMLKNI!......
Kdysi to bývalo podobné. Moje nálady se měnily od hodiny k hodině. Moje mysl byla nepřítomna. Moje oči byly zavřené a zahleděné do snů. Ale to po čase stráveným s těmi lidmi přešlo.....Vrátí se ta pochmurná nálada? Ne, nesmí......Avšak ona si po roce našla cestu zpátky. Začala jsem všechny, ať už s důvodem nebo bez něho, všechny podezřívat, nikomu jsem nevěřila. Chtěla jsem být sama. Copak jsem toho chtěla od nich tak moc? Vlatně ano. Jejich přítomnost ve mě vyvolávala pocity méněcennosti, které byly doprovázeny ´úzkostnými stavy mé mysli.......Jsi jiná než ostatní. Odejdi od nich. Budou tě stejně jen shazovat a vysmívat se ti.......Zavři už hubu, nechci poslouchat ty tvoje řeči. Nejsi víc než odpad. Stejně jako oni. Ti jenž se nazývají "přátelé"......
Schoulila jsem se do kouta, odtamtud byl nádherný výhled na celé město......i na měsíc.
Nenáviděla jsem je. Vlastně ještě víc jsem nenáviděla sebe.
Nevěděla jsem jak, ale najednou jsem v ruce držela nůž. Jeho čepel byla vyleštěná a světlo se od ní odráželo do všech úhlů. Přiložila jsem ho k zápěstí. Ta ocel byla až podivně příjemná. Byl to zvláštní pocit......Stačí jeden pohyb a bude po všem. Žádné závazky, žádné posměšky, žádná bolest.........žádný život.
Rozhodla jsem se.
Naposled jsem pohlédla zpříma na měsíc......jakoby jsem v jeho stínech zahlédla tu nádhernou tvář onoho kluka, kterému jsem věnovala celý život, ale on neopětoval mé city......Nedělej to! Já ti to přikazuji! Zničíš nás obě. Nedělej to!.......
Jen jsem se usmála nad jejím prosebným tónem, zavřela jsme oči a..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gaarouš gaarouš | 28. února 2009 v 19:18 | Reagovat

si delas ze mne srandu ne :D:D...to je na me moc dlouhy...:D:D

2 Hinata-chan Hinata-chan | Web | 28. února 2009 v 19:21 | Reagovat

Promiň,ale číst to teď nebudu ´=(

Možná až se budu někdy hodně nudit...

3 Charlotte Charlotte | Web | 1. března 2009 v 10:22 | Reagovat

kráásne

4 Lea Lea | E-mail | Web | 1. března 2009 v 18:14 | Reagovat

to je take... smutne ale... zaroven uzasne napisane... proste krasa, gaasu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama